OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HEAVEN SHALL BURN obhájili svoji pozici jedné z nejsilnějších metalcorových kapel i před natřískanou Roxy. Pomohl jim rozhodně nejlepší zvuk, vyklizená scéna a nejlepší světla. A, ačkoliv fakt nenávidím melodické refrény a papundeklové samply v metalcoru, tak druhou příčku mají Australané z IN HEARTS WAKE. Hrají klasický trendy „feelgood“ metalcore s intonačně ujíždějícími melo vokály a možná by chtěli znít jako WHILE SHE SLEEPS. Zdaleka ale nemají takový čich na hitové melodie, které by fungovaly na první dobrou. Co však chybí v hudbě naživo, vynahrazují energií. Lítají jako splašení po zmenšeném podijku, na kterém je již pečlivě vyskládán backline hlavních hvězd večera. A, třebaže mě jejich produkce hudebně spíše míjí, čemuž pomáhá i zvuk, tak energii, kterou do koncertu vkládají, ignorovat nejde. Odměnou jsou circle pity hned od začátku, případně velká wall of death na konci setu.
Ačkoliv se IN HEARTS WAKE a WHITECHAPEL pohybují na scéně zhruba stejný čas, tedy nějakých dvanáct let, tak obě kapely představují zcela odlišné světy nejen hudebně, ale i v tom, kde se nacházejí ve své kariéře. WHITECHAPEL byli bráni jako jedna z nejbrutálnějších deathcore kapel a zaznamenali velmi rychlý postup na absolutní špici. Od skvělého nástupu však spíše jen udržují pozice a stagnují.
Ve zvuku koncertu jsou dominantní kopáky, vokál a vše ostatní splývá v trojkytarové hlomozící mase zvuku. Místy vyjede Ben Savage v kytarovém sólu, ale to je všechno. Ani Phil Bozeman nemá tu energii jako Jake Taylor. Jestliže u IN HEARTS WAKE bylo znát, že o svoje fanoušky bojují, z WHITECHAPEL měl člověk ten pocit, že už hrají jen na jistotu a nemusí se nějak víc snažit. Při přeřvaném nečitelném zvuku ale zdaleka nepůsobili jako ten pomalý drtivý buldozer, jaký jsem měl v paměti z jejich dřívějších koncertů. Ze setu nejlépe vychází skladba „Elitist Ones“, kde hlavě nakažlivý refrén „This is what we have become“ funguje svým frázováním téměř dokonale. Byla to chvíle, kdy se pohupoval a přikyvoval snad celý sál.
Přemýšlím, zdali u AUGUST BURNS RED něco překoná ty dva koncerty, co odehráli na Sedmičce v roce 2008. Pamatuji, že první zastávku jejich turné u nás tenkrát otevírali poměrně neznámí EMMURE a druhé tour v tomtéž roce již headlinovali, supportem jim tenkrát byla pražská jistota FLOWERS FOR WHORES. Od té doby jsem od nich asi nikdy nezažil tak intenzivní koncert. Ale možná je to jen nostalgie. Vlastně si už ani nepamatuji, jestli v té době nosil JB Brubaker svoje vyhlášené koncertní flip-flopy, jež se staly téměř trademarkem kapely.
Pensylvánští mi i tentokráte splývali a měl jsem co dělat, abych rozeznával jednotlivé skladby. Díky tomu, že bicí se postavily až téměř na okraj u diváků, byl řvoun Jake Luhrs uvězněn jen na jedné straně scény a nemohl ani přejít na druhou. Vůbec nevynikly harmonie, které si mezi sebou kytaristé předávají.
S HEAVEN SHALL BURN se vyklízí pódium, takže kapela má mnohem více prostoru na kejkle po scéně. Konečně začíná pořádně fungovat i světelný park a zdá se mi, že se i probudil zvukař. Škoda, že tuto péči neměli i předchozí kapely. Možná bych bez přeřvaných koulí měl z koncertů mnohem lepší dojem. Rád bych věřil, že minimálně s tím zvukem to nebylo schválně, aby vynikl headliner.
Ačkoliv v sestavě HEAVEN SHALL BURN chybí Maik Weichert, na koncertě to poznat není. HEAVEN SHALL BURN jsou profíci. Marcus Bischoff si koncert užívá s nadhledem a v mnohém mi to připomíná koncert před třemi roky, kdy tento klub hostil spolu s HEAVEN SHALL BURN ještě PARKWAY DRIVE. Stejně jako tenkrát, se securitas v úzkém fotokoridoru neumějí moc vypořádat s crowdsurfingem. Incidenty, při kterých tu před pár lety PARKWAY DRIVE přerušili koncert, aby si vyjasnili se securitas, co je při hardcorovém koncertu už za hranou a co ještě ne, nenastávají.
Od první skladby, kterou „Downshifter“ z posledního alba „Wanderer“ se mikrofon se co chvíli ocitá mezi publikem, Marcus Bischoff občas působí jako by měl na své fans nějaké kouzelný ovladač, protože mu vždy zobou z ruky. Ze všech pohledů HEAVEN SHALL BURN působí hvězdné završení večera. Jak už jsem vzpomínal výše - škoda, že podobné podmínky ve zvuku, světlech a prostoru neměli i kapely před nimi. Měl jsem silný pocit, že to jejich koncerty celkem výrazně poznamenalo.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.